"Ráda bych s tebou kamarádila, až se rozejdeme. Teda... jestli se rozejdeme. Chci říct, kdybychom se rozešli." Herečka Julie Delpy ve svém režijním debutu využívá nejen výhod domácího (francouzského) hriště, ale také zkušenosti s upovídanými filmy Richarda Linklatera. Když nemáte peníze, necháte prostě své postavy pár hodin chodit po městě a z letmo nadhozené zápletky postupně uplácáte něco magického a zároveň ze života. Zní to jednoduše, co? A přitom je to jako hledání Svatého Grálu, o nějž se dnes a denně snaží stovky filmařů. Linklater dokázal do stejné řeky vstoupit dvakrát a bylo to strhující. Hrdinové pařížského výletu jsou ovšem z trochu jiného těsta.
On je newyorský bručoun s medvědí vizáží, ona zas křehká francouzská intelektuálka (nicméně když si sundá allenovské brýle, snadno uvěříte, že měla kdysi na každém prstě pět chlapů). Je jim přes třicet, neustále se verbálně i jinak popichují a s nastupující dovolenkovou ponorkou jedou na osmačtyřicet hodin do Paříže, kde žijí její rodiče. Město neochotných úředníků, sexy pěšáků, co respektují poslední módní trendy a báječného jídla může působit jako skvělá tečka, ale také jako časovaná bomba, zvlášť když newyorskému patriotovi nic nevoní a všichni kolem ho neustále přesvědčují o tom, že Francie je pupek světa. A tak se ve svižném konverzačním stylu bavíme nad tím, jak nevrlému Goldbergovi tečou nervy. Resp. baví se slečny, chlapcům začíná docházet, že by nechtěli být na jeho místě - nastávající tchán a tchyně jsou absolutní pošuci, přítelkyně udržuje vřelé vztahy s půlkou čtvrti (každý soused s ní někdy chodil, pořád vypadá dobře a pořád má zájem) a posmívá se mu za tristní neznalost francouzštiny.
A je to legrace s dobrými, ze života odkoukanými dialogy a situacemi. Nikdo tu nespoléhá na podpásový humor a nechce ztratit panictví s posledním středoškolským zvoněním, vzduchem nelétají sprostá slůvka (alespoň ne příliš) a hrdinové se prostě snaží ze svých citů vypovídat. Debutující Delpy ovšem tohle jasné dělení "Linklater vs. Prcičky" několikrát poruší, snad aby se oslím můstkem dostala z příliš těžkopádných situací nebo celý příběh vypointovala (dědeček Hříbeček v podání Daniela Brühla je učebnicovým řešením shora) a tak nějak odlehčila. Tahle nesouměrnost zpočátku nevadí, ale když postava Adama Goldberga překročí bod tavení a nastoupí důkladnější analýza vztahu ústřední dvojice, jsou humorné zkratky a berličkové voice-overy rychle na obtíž, protože posílají scénář o několik tříd níž.
